365 - den 41. - MUFLONI

Dnes další injekce - tentokrát ale se šíleným bojem a řevem, který u Honzíka neznám....(u své doktorky se na píchání injekcí dívá..). Nakonec si mu jedna sestra klekla na nohy, já ležela na těle a další setra píchla....
Hned po píchnutí prohlásil, že to nebolelo...
Po injekci se má čekat 15 minut kvůli případné reakci a sestry dovolují být před pavilonem.
Toho jsme využili a šli za muflony - byli až u spodního pavilonu a my se tam vydali přes malý parčík. Cestou jsem vyndala sáček s pár krajíčky suchého chleba a 2 suché rohlíky. Jakmile zaslechli šustění pytlíku, tak se vydali oni k nám.... Sice si dávají pozor a přibíží se tak na 2-3 metry, ale jsou opravdu nádherní.
Honzík byl nadšený a hned jim házel proviant.
Jsem moc ráda, že má i jiné zážitky z těchto dní, než jen cesty do nemocnice a pobyt doma. Nemluví o ničem jiném než o muflonech...

365 - den 40. - OBYVATELÉ NEMOCNICE..

Dnes jsme byli s Honzíkem na druhé injekci Penicilinu. Brečí u toho, ale nemohu nic dělat - z vlastní zkušenosti vím, že Penicilin prostě bolí.... Chudáček můj malý!
Personál je zde vzorný a s dětmi(kterých tu bylo opravdu hodně) to umí. Za injekci dávají vybrat z drobných hraček - Honzík si včera jednu vzal a u další rovnou řekl, že ji chce zítra (dnes).... Sestra hned vstala, dala ji do sáčku, nalepila jméno a odložila - dnes na něj samozřejmě vybraná hračka čekala...
Ale měli jsme i další krásný zážitek, který pomohl zapomenout na bolest. U pavilonu, kde jsme parkovali, se páslo početné stádo muflonů!
Jako dítě si pamatuji, že jsme je pozorovali při procházkách v blízkém Krčském lese, ale tohle....
Honzík byl nadšený a hned jsme vymysleli, že jim zítra vezmeme něco na zub a já se pokusím udělat pořádnou fotku.
Až do večera pak Honzík všem po telefonu i doma vyprávěl, jak nádherná zvířata viděl.

Dnes jsem fotila hodně, ale použila jsem fotku úplně poslední při našem odjezdu z parkoviště - rychle jsem stáhla okénko a vyfotila další stádo, které musela sanitka trochu popohnat....

365 - den 39. - SCARLATINA = SPÁLA

Krásný prodloužený víkend skončil a hned včera večer po příjezdu jsem ve vaně objevila Honzíkovi na ručičkách pidiflíčky, které nikdy neměl. K tomu jsem připočítala, že na chatě cca 3x denně při jídle zakňučel, že ho bolí v krčku.....
A ještě jsem k tomu přidala, že ve čtvrtek odpoledne si hrál ve školce s Magdalenkou, která měla odpoledne "zpocenou" vyrážku ve výstřihu... Ráno v pátek mi učitelka hlásila, že to nebylo hrou, ale je to spála... Inkubační doba 7 dní....
Na chatě jsem Hozíka studovala každý den baterkou.....
V úterý v noci jsem projížděla internet a poučila se - ráno jsem rovnou volala do školky, že nejprve jdeme k naší doktorce.... Ta se podívala a bylo jasno - odjet na infekční oddělení do nemocnice, kde začnou píchat Penicilin...
Spálu s něžným latinským názvem Scarlatina potvrdili:-(
A tak Honzík právě dnes dostal svá první antibiotika v životě. Musí být v klidu - když se to podaří....
Jinak mu nic není - je veselý, hraje si , řádí po bytě a hlavně vůbec nechce být v klidu.....

365 - den 38. - PODZIMNÍ ŠUMAVA na pokračování..

Nedá mi to a musím se na Šumavě zastavit podruhé v jeden den....
Donutila mne k tomu zasněná fotka Honzíka, která vznikla náhodou v podzimním šumavském sluníčku.
I když je mu 4,5 roku, tak to tady má moc rád a vnímá krásu kolem sebe.

Zkusím se zasnít jako Honzík a podělit se o kus podzimní krásy několika pohledy.

1. pohled z "našeho" kopce na Lipno a kopce Šumavy.

2. pohled z "našeho" kopce na Novou Pec a Smrčinu(ta nejvyšší hora na fotce).

3.pohled z "našeho" kopce - úplně vzadu uprostřed špičatý kopec je Boubín.

4. pohled je na nejvyšší horu Šumavy na české straně - Plechý (1.378m) se svým ledovcovým Plešným jezerem.

Těch pohledů je samozřejmě víc, ale to bych sem musela překopírovat snad všechny fotografie z karty....

365 - den 38. - PODZIMNÍ ÚRODA PODRUHÉ....

Nedokáži většinou vyjádřit den jednou fotkou a tak opět bude "fotoreportáž dne"...

Celou noc pršelo a ráno se na větvičkách objevily krásné perly, které sluníčko brzy zničilo...

Manžel se pustil do sklizně zbylých jablek , které nestačily sklidit sojky a straky , z naší stařičké jabloně.

Jablíček sice málo, ale větší díl už slupli ptáci a tahle nám nechali - jsou výborná!

Když se chlapi vydali na vláček, tak jsem stihla oběhnout kopec a zásobit nás vitamíny na zimu. Při rozložení nad krbem začaly šípky krásně vonět!

A nakonec jsme se s Honzíkem pokusili o pár kytiček z posledního listí.

Děkujeme Ti Šumavo a v roce 2009 nashledanou!!!

365 - den 37. - POSLEDNÍ ÚRODA...

Krásný slunečný den na Šumavě nám umožnil, abychom sklízeli poslední úrodu na zahradě.

Sladká mrkvička se na nás smála a z jejího sklízení měl největší radost Honzík.
Moc rád mrkev vytrhává.

Dokonce jsme objevili i opravdu poslední maliny - prcek říkal, že byly ještě sladké.

Obrovskou radost jsme měli z naší maminky - nejen, že s námi jela, ale nadšeně se účastnila i sklizně.

Čistila mrkev, pórek, kedlubny a sestřihávala maliny.... Ve svých letech nedokáže jen odpočívat..

A ještě vytrhnout poslední goliáše, které srny nestačily sklidit.......

365 - den 36. - MILOVANÝ KOUT

Mám ráda tento pohled v jakékoliv roční době a v jakémkoliv počasí. Přes zahradu a chatu je v dálce vidět Lipno se svým jediným železničním mostem.
Je zde oáza klidu a dá se zde úžasně relaxovat. Relaxovat při práci na zahradě, která nikdy nekončí ale i při nádherných toulkách krajem.
Prostě naše Šumava - pro nás tak daleká ale zároveň naší rodině tak blízká.

365 - den 35. - OPĚT NA CHATĚ

Konečně jsme po 7 týdnech dorazili na chatu.
Všichni jsme se moc těšili a nejvíce Honzík. Máme to tam moc rádi!
A nejdůležitější bylo, že tam s námi jela i naše maminka! 5 týdnů po operaci!!!! Sláva.

Přijeli jsme odpoledne a Honzíkova první cesta vedla nakrmit naše ptáčky a zvířátka - na ptačí stůl a do krmítka musíme celoročně sypat pořádnou dávku dobrot - a veveřáci, straky, sojky, strakapoudi, žluvy, brhlíci, sýkorky všech druhů, dlaskové, zvonci, hýlové a další si pořádně pochutnávají.
A nádhera je, že mnohým z nich už ani nevadíme v jejich blízkosti.

365 - den 34. - NOVÁ RODINNÁ KAMARÁDKA

Máme doma novou kamarádku....
Naše kamarádka Alaska už nechtěla moc poslouchat a tak jsme ji po 21 měsících jejího pobytu u nás dali na převýchovu - nechtěla se už dát a tak nám za ni vrátili peníze.
Hned jsem prozkoumala, s kým bychom se mohli kamarádit a vybrala jsem tentokrát kámošku Etu.
Jenže sehnat ji byl nadlidský úkol. Nakonec jsme ji s Honzíkem ve třetím obchodě našli a byla naše. Honzík mi ji dokonce důležitě pomohl naložit do auta a naše nová kamarádka už právě pracuje....

Nesmím ale zapomenout dnešní výrok Honzíka, když jsem ho ve školce popoháněla, aby dělal, že jedeme koupit pekárnu... Před učitelkou nahlas prohlásil : "nechci pekárnu, já chci chleba...!" :-)

365 - den 33. - POSLEDNÍ PETUNIE

Letošní květiny v truhlíkách na balkoně se mi moc nevyvedly - 2x je zničily přívalové deště a já vždy kupovala další sadbu.... Ta poslední ale už nebyla dost kvalitní a tak jindy plné truhlíky kytiček se letos prostě nekonaly..
Některé květinky se ale vzpamatovaly na poslední chvíli a chtějí nás ještě rychle potěšit. Tato nádherná petunie se během léta sama vysemenila a rychle kvete, abychom si ji ještě užili..

365 - den 32. - SMUTNÁ ZAHRADA

Dnešní den byl zamračený a chladný už od rána.
Snad jediný moment, kdy se sluníčko ukázalo, byl, když jsem šla pro Honzíka do školky.
Šla jsem kolem opuštěné a posmutnělé školkové zahrady. Kolem zahrady, kde je slyšet dopoledne i odpoledne dětský křik a smích...

Přichází ale roční doba, kdy bude zahrada opuštěná stále častěji.....

365 - den 31. - PODZIMNÍ "LETNÍ DEN"

Dnešní den byl opravdu nádherný - ve stínu bylo nmeskutečných 18 stupňů a na sluníčku se dalo opalovat...

Honzík jel dnes se školkou na výlet do Pohádkového zámku Berchtold - 2 autobusy + 50 dětí...Před učitelkami se hluboce klaním.....
Podle reakcí dětí i dospělých si to všichni krásně užili. Nemalou měrou k tomu přispělo i počasí.

Odpoledne měl Honzík plavání a já ho zachytila při svačině před bazénem - je to náš milovaný šašek..:-)

Ještě jednu fotku tady musím také mít - Honzík je neskutečně citlivá dušička a do každé maličkosti se hned zamiluje a je s ní kamarád. Tuto kočičku, kterou nelze pořádně vyfotografovat, protože je čistě bílá, dostal na zámku - je z hrubého porcelánu a je určena k vymalování - to už ale děti nestihly.

S kočičkou se Honzík mazlí, ukazuje jí Večerníček, povídá si s ní, všude ji nosí... Jen těžko jsme mu vysvětlili, že do postele si ji opravdu vzít nemůže.... Bazén pro kočičku jsem mu odpoledne také těžko rozmlouvala...

Jen se bojím, že ji nepozorností rozbije - to pak bude neskutečná tragédie...

365 - den 30. - NOVÝ ZAČÁTEK...

Do dnešního dne jsem původně měla připravenou jinou fotku, ale nečekaně a neplánovaně vznikla momentka, která sem patří!
Vlastně kvůli jejímu obsahu tento blog přesně před 30ti dny vznikl.... V tu dobu ve mně byla jen malá dušička a moc jsem se bála, že podobná fotka už nikdy nevznikne....

Ale je tu konečně veselejší doba a babička s námi dnes byla na své druhé procházce po těžké operaci...

MAMINKO, DRŽ SE I NADÁLE!!!

365 - den 29. - NÁDHERNÝ ODPOČINEK

Poslední den zaslouženého odpočinku nám opět připravil slunečné počasí a s ním i úžasné pohledy na přírodu kolem nás.

Po krásné procházce se naobědváme a pojedeme za svými nejbližšími.

Je příjemné být chvíli bez nich ale je báječné být zase s nimi....

A moc důležité je, že společenství kamarádek žíje dál....

365 - den 28. - PODZIMNÍ SRAZ SEDMIKRÁSEK...

Podzimní sraz sedmikrásek...Stejně jako podzimní sraz kamarádek...

Kamarádek, které se dobře znají a užívají si spolu opravdu vzácně bez svých drahých...
Kamarádek, které se spolu krásně pobaví, spolu pozorují přírodu, soutěží při bowlingu, dovádí na tobogánu a v divoké řece, vaří a popíjí u plného stolu, nakupují na internetu...
Nedokáži vše vyjádřit jednou fotkou - krásné počasí, atmosféru, skvělou náladu...

Ty koule nejsou umělecké, ale být tu prostě musí!

365 - den 27. - 3 JAHŮDKY PRO HONZÍČKA

Dnešní fotografie vznikla před pár minutami, když jsem šla pro prádlo na balkon.
Na nádherném sluníčku se na mne smály krásné 3 jahody (v ostatních truhlících jich také pár je..)
A jelikož má Honzík dnes půlvýročí - 4,5 roku, tak pro něj nemám připravené 3 oříšky pro Popelku, ale 3 jahůdky pro Honzíčka :-) Odpoledne si je určitě rád sám sklidí.

Dobrou chuť, milovaný Honzíku a všechno nejlepší!!!

365 - den 26. - ULICE MLÁDÍ

Ulice mého mládí.
Zde jsem žila 22let a dodnes zde bydlí moje maminka. Dnes jsem u ní po nějakých 15ti letech přespala.
Takto opuštěnou jsem viděla naši ulici dnes poprvé - od rána ji čistili a tak 2 proudy aut u krajnic musely zmizet... opravdu zvláštní pohled.

365 - den 25. - SCHODY DO NEBE....

Tak toto je v současné době na naše hlavní schodiště na ulici a na parkoviště...
Možná tu do měsíce vyrostou schody do nebe, ale rozhodně bychom se spokojili i s pořádným schodištěm.
Nyní musíme od auta obcházet celý dlouhý dům a zapomínat nákupy v autě se nevyplácí.... ale zase máme hezký tělocvik....:-)

365 - den 24. - FLÉTNIČKA

Dnes měl Honzík svoji další premiéru v životě.
Už vloni záviděl starším dětem, že chodí na flétničku a moc si přál také chodit hrát.
Dnes se konečně dočkal - ve školce mají kroužek a moc se mu to líbilo!
Sice jsem se zasmála, když mi učitelka dávala noty domů - "žába skáče po blátě"... - noty mi totiž nic neříkají...
Honzík ale hned prohlásil, že až se to pořádně naučí, tak si zahraje se svým milovaným strejdou Ríšou....

365 - den 23. - A ZASE KAŠTANY..

Je tu už pár týdnů podzim a s ním tu jsou už několik týdnů kaštany pod stromy.
Kdykoliv nějaký potkáme, musíme ho zvednout a donést domů. Máme už jich na balkoně tašku a zvířátka v zoo budou hodovat. Samozřejmě máme všichni kaštánky i po kapsách a věříme v jejich účinky.
Včera si donesl Honzík kaštánky - možná už poslední - ze školky a večer jsme se pustili do vyrábění zvířátek. To prostě k podzimu patří.

365 - den 22. - "LETNÍ DEN"

Dnešek byl krásný letní den a vůbec nebylo znát, že už je skoro polovina října.
Dopoledne byli chlapi ve městě - jak jinak než vlakem... Já mezitím připravovala sladké dobrůtky.

Po obědě jsme se na chvíli rozjeli k naší rodinné kamarádce Zuzce a strávili část dne na nádherné zahradě a na sluníčku.

Pak rychle domů, aby se Honzík trochu prospal a poté jsme jeli na návštěvu k Richardovi - dalšímu členu "naší" rodiny. A tady jsme strávili krásný podvečer u fotografií a vyprávění o Astrachani, kde nedávno pobýval...

Fotografie pro dnešní den vznikla naprostou náhodou - na zahradě u Zuzky si Honzík najednou lehl na trávu a užíval si sluníčko!

Nádherný den to byl!

365 - den 21. - LUŽNÁ U RAKOVNÍKA

Konečně přišel den, kdy se v Lužné u Rakovníka zavíralo na zimu Muzeum parních lokomotiv.
Konečně přišel den, kdy se Honzík "dočkal"... Mluvil o tomto dni s velký "D" už několik měsíců..
Samozřejmě tam pravidelně jezdíme i přes sezónu, ale v tento den je to velká sláva a opravdu hodně pojízdných mašin na jednom místě.

VŠUDYBYLKA , neboli 354 nás brzy ráno naložila na Masarykově nádraží a uháněli jsme k vytčenému cíli...
Honzík byl část cesty přilepený u okénka a část cesty prospal.
V Lužné nás přivítalo nejprve mlhavé počasí, ale po chvíli se objevilo slunce a vše nádherně zářilo.
Honzík si užíval všech mašinek a moc se mu líba jízda v Komárkovi, kterého sám pískáním vypravoval...
Cisterna je také stará a ve mne zatrnulo, když si prcek chtěl prohlédnout Muzeum z výšky.... Musím podotknout, že nahoru i dolů ho jistil táta...
A nakonec přijel i vysněný ALBATROS (498)- tahle kráska nás už párkrát vezla, ale Honzík ji nikdy "neřídil". A tentokrát se mu to podařilo a to hned dost dlouho ... S tátou si vlezli ke strojvůdci a posunovali Albatros snad půl hodiny mezi výhybkami po nádraží - Honzíkovi (a určitě i tomu staršímu Honzovi ) se splnil sen!
Už spolu projeli hodně parních mašin se strojvůdcem, ale tahle do dnešního dne chyběla.....
Zpáteční cesta byla daná - jeli jsme jinou trasou a vezl nás Albatros....

U těch výletů parními vláčky mám moc ráda krajiny, kudy jezdí. Tentokrát mne uchvátil pohled na Berounku a žlutozlaté skály vedle Křivoklátu.

A ještě jedna věc mne pokaždé fascinuje - podél tratí stojí vždy stovky lidí a mávají a usmívají se na nádherné vlaky! A další desítky až stovky lidí stojí na všech možných i nemožných místech a fotí a natáčí.

Je to nádherná pocta té železné kráse, kterou obdivuji už i já jako naprostý technický antitalent a děkuji Honzíkovi, že mne je naučil poznávat.

Jako žena přiznávám, že stát vedle tak krásných strojů je opravdu úžasné a člověk musí smeknout.

365 - den 20. - KUCHTĚNÍ

Dnes jsem si naordinovala kuchtění - Honzík byl ve školce, maminka doma na telefonu a měla tam sousedku i návštěvu zdravotní sestry a já měla čas na domácí práce.

Nejprve jsem si vyhrála s kapustovými závitky a pak s cuketovou nádivkou podle kamarádčinýho receptu.
Vše se povedlo super a odpoledne jsem mohla odvézt vzorky mamince.

Krásně jsem uklidila balkón (máme tam celou "zahradu", tak je to obzvlášť na podzim trošku hoňka...)

Odpoledne jsem vyzvedla Honzíka a jeli jsme za babičkou, abychom ji potěšili.
Takže vlastně super den.

Nejsem sice nadšenec fotografování vaření, protože tady nesepisuji kuchařku, ale dnes nějak jiná fotka není - takže "nouzovka"...

365 - den 19. - VÍTEJ, MAMINKO....

Dnešek byl pro naši rodinu opravdu důležitý!
Naši maminku-babičku propustili z nemocnice - po 18ti dnech!
Odvezla jsem ji na její přání k ní domů, kde na ni čekala kytička na uvítanou.

Takže od našich srdíček - vítej babičko zase konečně doma!! Jsme šťastní, že Tě máme a máme Tě moc rádi!

365 - den 18. - DĚKUJEME TI, OSTROVE....

Den v Ostrově začal opět promítáním - Honzík zvládl 2 celovečerní filmy za sebou....
Na chodbě Kulturního domu je stálá výstava fotografií ze všech ročníků festivalu - u této fotografie, kterou jsem si přes sklo musela vyfotit, jsme se se Z. Troškou opravdu nasmáli - je to přesně 25 let, co zde vyhrál se svým prvním filmem Bota jménem Melichar. Ti zasvěcení poznají i druhého pána....
A nakonec si Honzík ještě musel stoupnout před hlasovací tabuli...

Den se přehoupnul do odpoledne a my se museli rozloučit a jet domů - zítra jedeme pro maminku do nemocnice.
Honzík byl moc smutný, že odjíždíme - byl středem pozornosti a opravdu si vše užíval. V DK se cítil jako doma a vždy mi jen ohlásil - jdu do kina, jdu si hrát, jdu na divadélko.....
U loučení byl moc smutný a když jsme opouštěli město, tak přes slzičky v autě jen zakňoural : " Pa, pa, Ostrove a děkujeme ti..."

Děkujeme....