Měl to být obyčejný podzimní den - pošmourný, bez sluníčka....Honzík šel do školky a čekal ho velký den - první hodina angličtiny.
Po obědě jsem jela za maminkou do nemocnice a čekal mne opravdu šok - s maminkou na pokoji leží od včerejška 35letá paní, která má 15tiletou dceru a doktoři ji po všech možných vyšetřeních řekli, že operace už nejsou možné a že jí zbývají 3 měsíce života....
Polilo mne horko - s podobným případem jsem se setkala v létě u jednoho kolegy - stejný scénář a za 1,5 měsíce jsme se loučili v Motole....
Najednou si člověk uvědomí, jak málo času tady má, jak strašně jsou malicherné a zbytečné všechny hádky, pomluvy, nedorozumění....
Prostě musí být každý vděčný za každou chvíli, kterou má šanci prožít a musí si ji užít všemi doušky...Nikdo netuší, kolik času mu zbývá a ten, který dostal, nesmí promarnit zbytečnostmi.
Je opravdu těžké smířit se s tím, že je tady stále přítomna nemoc, která je zákeřná, krutá, nespravedlivá a ve většině případů neporazitelná...
Jediné, co mne dnes trochu potěšilo, byla nástěnka dráčků u Honzíka ve školce - Honzíkův je ten oranžový...
Žádné komentáře:
Okomentovat