Konečně přišel den, kdy se v Lužné u Rakovníka zavíralo na zimu Muzeum parních lokomotiv.Konečně přišel den, kdy se Honzík "dočkal"... Mluvil o tomto dni s velký "D" už několik měsíců..
Samozřejmě tam pravidelně jezdíme i přes sezónu, ale v tento den je to velká sláva a opravdu hodně pojízdných mašin na jednom místě.
VŠUDYBYLKA , neboli 354 nás brzy ráno naložila na Masarykově nádraží a uháněli jsme k vytčenému cíli...
Honzík byl část cesty přilepený u okénka a část cesty prospal.
V Lužné nás přivítalo nejprve mlhavé počasí, ale po chvíli se objevilo slunce a vše nádherně zářilo.Honzík si užíval všech mašinek a moc se mu líba jízda v Komárkovi, kterého sám pískáním vypravoval...
Cisterna je také stará a ve mne zatrnulo, když si prcek chtěl prohlédnout Muzeum z výšky.... Musím podotknout, že nahoru i dolů ho jistil táta...
A nakonec přijel i vysněný ALBATROS (498)- tahle kráska nás už párkrát vezla, ale Honzík ji nikdy "neřídil". A tentokrát se mu to podařilo a to hned dost dlouho ... S tátou si vlezli ke strojvůdci a posunovali Albatros snad půl hodiny mezi výhybkami po nádraží - Honzíkovi (a určitě i tomu staršímu Honzovi ) se splnil sen!Už spolu projeli hodně parních mašin se strojvůdcem, ale tahle do dnešního dne chyběla.....
Zpáteční cesta byla daná - jeli jsme jinou trasou a vezl nás Albatros....
U těch výletů parními vláčky mám moc ráda krajiny, kudy jezdí. Tentokrát mne uchvátil pohled na Berounku a žlutozlaté skály vedle Křivoklátu.
A ještě jedna věc mne pokaždé fascinuje - podél tratí stojí vždy stovky lidí a mávají a usmívají se na nádherné vlaky! A další desítky až stovky lidí stojí na všech možných i nemožných místech a fotí a natáčí.
Je to nádherná pocta té železné kráse, kterou obdivuji už i já jako naprostý technický antitalent a děkuji Honzíkovi, že mne je naučil poznávat.
Jako žena přiznávám, že stát vedle tak krásných strojů je opravdu úžasné a člověk musí smeknout.
Žádné komentáře:
Okomentovat